Dvě noci pod lampou (Blacklights 2009)

Ostravské ráno, ospale třepu s telefonem, „sklapni, hajzle, já vím, vstávat a do Brna.“ Nasadit oči (tvrdé kontaktní čočky), sbalit vše připravené a vyrážím, v deset mě čeká Kverd. Cesta probíhá ve standardním poklidu, snad zhruba 20 km před Brnem si říkám, že mi stále nepřichází očekávaná SMS z práce, že on je ten telefon vypnutý? A taky že jo, ač zdánlivě běží (mám MDA, na noc vypínám jen GSM modul [to je tak, když si lidé na noc vypínají mobil pro strýčka Příhodu pozn. Kverd]). No nic, nahazuji tedy vše vypnuté a píp: „Vezměte si teplé oblečení, dost tam fouká. Kverd.“ Hm, to jsi nemohl napsat dříve, říkám si a parkuji před „Zákopčaníkovým“ domem s dvacetiminutovým předstihem oproti domluvené desáté hodině. Píp: „Viděl jsem tě parkovat, počkej, jdu nakoupit. Kverd.“ „Roztrhnu tě jako hada,“ pomyslím si a volám Einska, zdali má ještě ta Emancer trika s dlouhým rukávem – má, o teplý doplněk k Heiden mikině je postaráno, teď už snad nezmrznu.

09:40 – Do odjezdu zbývá pár desítek minut a v princeznovském apartmánu nastává panika. Koupelna, hřeben, kafe, kocour, věci, záchod, koupelna, hřeben… Jejda, nemám nakoupeno, ale za to mám sbaleno. Vycházím z domu pro nějaké ty potraviny a už vidím, jak si to k domu šine „ostravský prastar“ v tmavě modré natálce. „To jsou ty jeho bludný koeficienty,“ říkám si a píšu mu noticku, že teda bude muset posečkat. Rychle pokoupím pár věcí, doma se doslova ověsím veškerým proviantem (kabelka s hygienou, červená zimní bunda a tak :-)) a scházím dolů. 10 minut po desáté, dobrý…

10:10 – princezna se vykodrcala, takže můžeme pro Toma. Spojka, jednička, plyn, brzda, spojka, jednička plyn … Ne, Brno vůbec není ucpané. Za půlhodinku (obvykle stačí deset minut) jsme tam. Výborně, můžeme jet do zkušebny pro věci.

10:10 – Zvědavě nakukuji do kokpitu, chybí tam choť (však víte koho). Pár vteřin posléze zjišťuji, že se výpravy nemohla zúčastnit pro celkovou fyzickou slabost – škoda. Vyrážíme za Tomem. „Vezmem to přes Úvoz, je to sice dál, ale zato horší cesta“.

Auto je plně naloženo, ještě, že jsem hrával tetris, vše se vešlo. Tímto děkuji Kverdovi za spolehlivou asistenci, kterou nám s Tomášem poskytl sezením na předním sedadle a ťukáním do mobilu, heh! [Ráda! pozn. Kverd] No nic, zajedeme si na oběd a hurá ku Praze. Thálie nákladem lehce zlenivěla, ale to už stojíme na světlech a odbočujeme doleva. Máme zelenou, ale nechávám auto jen lehce popojet a sleduji ve zpětném zrcátku tramvaj, která má přednost. Sklapni, pitomče, reaguji na troubící auto za zadkem, a za chechotu Kverda s Tomem tramvaj projíždí. Najíždím dále do křižovatky a pouštím PACHy (pomáhat a chránit) odbočující v protisměru doprava. Bůůů, ozval se další klakson (tentokráte pro změnu autobusu) a auto opět vybuchuje smíchem. Cedím skrz zuby kletby a myslím si něco o prdeli. Přemítám, zdali už i v Brně ostravská registrační značka spouští klaksony jelimanů jako v Praze. … No nic, čas se posunul, příjemně ukolébáni obědem vyrážíme za Einskem do Divišova.

Nikdy bych nevěřil, že je možné, aby jednoho řidiče vytroubila dvě auta (z toho jeden autobusák MHDčka) v rozmezí 6-ti sekund, dalias mě přesvědčuje, že to možné je – nálada v autě je výborná a ďas pojídá první dávku lampičkových luštěnin (konkrétně to je čočka).

Cestou po dálnici se nic zvláštního nestalo – bylo snad jen zajímavé sledovat bouřkové mraky, jak se neomylně stahují k místu, kam jsme měli namířeno my. A tak jsme dorazili, zaparkovali, okamžitě obdrželi „po kalíšku“ od tvorů z Hromovlad a šli se kouknout na ubytování, které sestávalo ze skladu či snad dílny? Nevadí, vše vypadalo dobře, ale pak to přišlo. Po úspěšně odehraném koncertě jsem si myslel, že už mě na Blacklights nic nezaskočí, ale jak jsem se jen mýlil. Vezmu to bodově a věřím, že mě kumpáni (parchanti) možná rádi doplní:

• Večerní zábava je v plném proudu a my pobýváme v naší rezidenci a volně debatujeme s Asurou (Trollech) a jeho chotí. V tu ránu se rozrazí dveře a vstoupí bubeník s basákem z Hromovlad. No, vstoupí, doslova k nám vpadli, jak byli ožralí. Mé oči se obrátily v sloup, to tedy bude noc. I když? „Neškodní opilci,“ říkám si – jak jsem se jen mýlil. Naštěstí se prozatím věnovali sami sobě a naše debata nebyla nijak zvlášť narušena.
• V našem tlachacím nechávám kolovat (no, kolovat, většina se obsahu štítí, aspoň neubude) láhev Absinthu Beetle, která se při pití „na surovo“ utěšeně prázdní. Ve chvíli, kdy se blíží dno onoho „chlastu s broukem“ (slovní obrat budiž přisouzen Asurovi) a já se chystám vytáhnout „naloženou“ strašilku ježatou, dveře se otevírají a vpotácí se Morbivod s přítulkyní. Ta zmerčí, co mám v rukou, padá přede mě na kolena a žadoní o „aspoň kousek, aspoň nohu“. „Jedeš, potvoro! Nejprve já.“ Ochutnávám strašilku a stále více škemrající Morbivodnici tedy nabízím, to by se i náhrobní kámen ustrnul. Ostatní nás nevěřícně pozorují. „Nežerte ty klepetnáče!“ Ozývá se Kverd. Ježatý večírek vrcholí, když se prosebnice za každou cenu snaží zbytkem strašilky nakrmit Morbivoda a ten se zuřivě brání, vykřikujíce slova, že nejí nic menšího, než je srnka. Zatrollené hvozdy!

Zábava po příjemném koncertu je v plném proudu. Tlacháme s Asurovýma a rytmickou sekcí Hromovlad (kteří teda spíše blouzní a dovádí, než že by konverzovali). Lidé odcházejí a vracejí se v různých stavech s různými nápoji. Náš Daliborek samozřejmě neváhá a vytahuje tu příšernost s obludou uvnitř (Familierně jsem jí po zbytek jejího neslavného konce ve chřtánech zhýralců přezdíval Klepetnáč. Jinak to prej byla strašilka, nebo co…). „Dalibore, já být tvoje přítelkyně, nedotknu se tě ani holí!“. Chvíli jsem tomu nevěřil, ale oni toho brouka opravdu nakonec sežrali, no raději jsem se šel projít a poslechnout trochu té konkurence.

• V němém úžasu z dění opouštím s Tomem apartmán a jdeme se podívat do noci, slíbili jsme Einskovi pomoc s hlídáním, Kverd zůstává a řeší s Morbivodem zvuk desek (vousaté téma). Už se nehraje, nikde ani noha, všichni jsou už zalezlí ve stanech, ať už v pivních nebo těch spacích. I když i v pivním stanu se dá spát, že? Potkáváme Einka a ten nás hned úkoluje, jeho dobrý kamarád ztratil klíče od Passata, zkoušíme je tedy najít. Světla baterek v rojnici olizují trávu, Tom nachází očnici od nějakého canonisty, já posléze nacházím ony klíče. (To mi připomíná, že bych si mohl zkusit vsadit sportku?) Chvíle radostného nálezu završuje Einskův telefonát do baru, kde utápí svůj žal majitel klíčů. „Eriku, kolik dáš za své klíče? Tak pětistovku, říkáš? Dobře, připrav si ji.“ A byla tam, čekala nás na baru. „Nech těch blbostí, tady máš klíče a opovaž se je ještě jednou ztratit!“ Rozradostněný Erik nás odmítá pustit bez několika panáků na cestu, co by ne. Venku začíná být zima jako v ruském filmu a my s Tomem ještě budeme chvíli hlídat pódium, zahřívat se musí.
• Pódium hlídáme do třetí hodiny ranní, pak nastal uvážený čas jít na kutě.. To jsem ještě netušil, co mě čeká…

Aáááá, noční hlídači jsou nazpět, no skvěle! Jsem zvědav jak Dalibor přesvědčí totálně zpitého Slavfista, že to na čem leží je jeho postel. Hihihihi.

• Otevírám dveře a zjišťuji, že se na mé karimatce lascivně rozvaluje bubeník z Hromovlad, který mě vítá se srdečnými slovy: „Dalas, kdě si bol!“ „Buď prosím té kozí dobroty a odval se, hodlám jít spát, jsem unavený a tudíž nevrlý.“ „Dalas, iděme chlastať, ně?“ „Ne! Zítra hraješ, tak ať to ububnuješ.“ „Dalas, nemáš ještě ten svoj absint?“ „Ne, ale když mi slíbíš, že si mě přestaneš všímat, tak tady máš slivovici.“ Podávám mu ocelovou „plaskurku“. Chvíli byl klid, já se uvelebil na kutě a zhasl světlo. Chechtající se Kverd s Tomem jako by tušili! „Dalas, tak fajnů slivovicu máš, dalas.“ „Nech mě být!“ „Dalas, taků fajnů slivoviců …“ „Nesahej na mě!“ (Zatraceně, proč jsou všichni opilci tak žoviální a proč já spím vedle něj?!) Kverd a Tom se chvějí dušeným smíchem. „Dalas, nemáš ještě tů fajnů slivoviců?“ „Zalez!“ „Dallas …“ (Kverde, nenávidím tě, ty malá kryso!) „Dalas …“ „Něco jsem ti říkal, běž se tulit k basákovi svá vlastní kapely.“ (Ten vytuhlý spal o 3 metry vedle.) „Dallas …“ „Ale už!“ (Jak chceš, Kverde, domů pojedeš v kufru, když se tak dobře bavíš.) „Dalas …“ „Jedeš!“ … … … Tohle „rozkošné“ usínání trvalo asi hodinu, než se Slavfist unavil a zalomil. „Svou čest jsem obhájil a tebe ráno zarazím jako hřebík, Kverdo Ferdo.“ Dobrou noc.

Za celou dobu, co s daliasem hraju, mě tolik nerozesmál jako tenhle večer. Zajíkal jsem se smíchy a můj spacák se třásl jako osika (Tomův mimochodem jakbysmet). Kolik lidí napadne dát totálně opilému člověku (který má zároveň neuvěřitelnou chuť na další pití) „ploskaňu“ se slivovicí v naději, že ho dotyčný nechá napokoji? Ano, hádáte správně – náš bodrý Dalibor. Připomínal mi pštrosa – zvíře které schová hlavu do písku v bláhovém domnění, že nebude vidět. Několik hodin pak zaslouženě sklízel ovoce své lásky a důvěry. Slavfist žadonil, sahal na něj, otíral se a zase žadonil. Nejkrásnější na tom všem byly dokonale marné a neohrabané pokusy o obranu (to se střídalo s klením a nadávkami na moji osobu – samozřejmě!). Jedna z posledních variant byl příslib 1500 Kč, když si s ním vyměním pelech. Už tak byl polovicí bodrého těla na té mé (a jaká to byla sakra polovice), štítil se mě asi poněkud méně než svého nového lovera. I když už bylo po námluvách, stejně jsme se smáli – byl to fakt šílený večer. Dalas Jůjing odkryl svoji pravou… … … tvář.

• Další den by nebyl ničím zvláštní, kdyby stará pavlačovna Kverdová neroznesla s patřičným opepřením drby z včerejší noci. Tiše přemýšlím, co mu zlého provedu, víceméně relaxuji a připravuji se na noční cestu domů, po očku sleduji i ostatní kapely, byl to dobrý festival, jen co je pravda.

Tak jasné – taky byste se práskli, že jste viděli UFO no ne? I ve zprostředkované formě (poměr ředění alespoň 1 : 5-ti) tahle historka dostala do kolen několik lidí (vlastně všechny, které jsem ten den potkal, hehehe).

• Při noční cestě domů neujedeme ani kilometr a už nás staví PACHové. „Dobrý den, pane řidiči, předložte doklady potřebné k řízení vozidla.“ Zezadu auta se ozve Kverdovo: „To je dobrý, oni si stopnou nejspolehlivějšího člověka ve střední Evropě, jsem zvědav, co si na něm vezmou.“ („Říkám ti, že půjdeš pěšky.“) „Pil jste nějaký alkohol?“ „Dnes ne.“ Je mi podán náústek, který se snažím rozbalit. „Já chci taky kokino,“ ozve se opět zezadu auta. („Kolik může být let za vraždu přímo před zraky dopravní policie?“) Kontrola dopadla dle očekávání, po prolustrování všeho možného jsme propuštěni udivenými strážci „Vyjedeteaždo­ostravy?“. Ano, až do Ostravy. Osazenstvo auta kromě mě usíná a po vyložení v Brně se konečně dostávám do postele i já. Ale až v šest ráno.

„Márfy funguje,“ říkal jsem si, když POLICIE stavěla naši Natálku (která má mimochodem 100% nejvíc garanček, kontrol a všemožných preventivních opatření ve střední Evropě – celý pan majitel). Dalibor seriózně předával papíry, sofistikovaně hovořil, aby nakonec nemohl rozbalit dýchací náústek, hihihi. Fakt to připomínalo bonbón. No švestky samozřejmě nenašly vůbec nic a Ježíš zase jednou totálně porazil Ďábla. To byla asi poslední, krátká, výživná historka z lampičky 2009. Jízdu do Brna jsem prospal, ale dle drncání mohu tušiti, že Dalibor jel pěkně.

Inu, bol to taký fajný jazvečík, tedy festival!
Bylo to supr, DOVY-DOPO!

dalias alias dalas
Kverd

---