Cesta do Madhouse

Pátek 26. 6. pro nás začal cca v 9:30 ráno, kdy na můj byt neurvale zvoní dalias. Vítám ho ve spodním prádle vřelými slovy: „Co tady děláš?“ Princezna se totiž malinko zapomněla ve sprše, čímž vznikl (asi už tradiční) časový skluz. Dožehlím tričko, dopíjím ranní kávu, loučím se s kočkou a vyrážíme přes trochu zacpané ranní Brno směrem k Tomově obydlí. Dalias mě během cesty oblažuje nějakou, mně neznámou, symfonicko-black metalovou příšerností (pro zájemce), čímž velmi efektivně cuchá poslední zbytky rovných nervů v mé hlavě. Uklidňuje mě pouze jeho slib, že jestliže se to nebude líbit ani Tomovi, pustíme něco jiného.

Tom už je vzorně nachystaný u dveří (po předchozím telefonátu), čímž se další časový skluz minimalizuje. Hrůza pořád hraje a my zavádíme obvyklá kapelní témata – ženy, hygiena, dalias a ženy, dalias a hygiena. Asi po 5-ti minutách s hřejivým pocitem v srdci zjišťuji, že hudba linoucí se z repráků nevoní ani Tomovi. Začínáme rýt do řidiče ať naplní slib a produkci co nejrychleji změní. Situace vrcholí okamžikem, kdy neznámá, bílá, kostěná ruka vypíná rádio a dalias specifickým způsobem kroutí obočím. Po chvilkové roztržce se shodujeme na OPETH „Blackwater Park“ a cesta pokračuje na nejbližší benzínovou stanici, kde probíhá doplnění pohonných hmot a snídaně v podobě první dnešní cigarety. Napojeni a uklidněni se řítíme 130 km/h ku Praze. Okruh témat se pomalinku rozšiřuje o daliasovy řidičské schopnosti, kterého prosíme, aby zrychlil v domnění, že nás předhánějí nehybné předměty.

Netrvalo to ani tak dlouho a před námi se objevuje hlavní město – centrum všeho dění a zároveň cíl dnešní expedice. Tenhle fakt se mimo jiné dal vysledovat i tak, že dalias ztlumuje rádio, aby se mohl soustředit na hlášky svého navigačního systému „TomášTomáš“. Tachometr směřuje k nule a my zjišťujeme, že Praha je ucpaná poněkud více, než jsme očekávali. Dle Einskova zvyku stáčím okénko a hledám správný úhel opření ruky potřebný k větrání prostoru pod paží. Ten sice nacházím, ale euforie netrvá dlouho, neboť přímo vedle nás zastavuje kamion a hrozí, že jeho výfuk nám velmi solidně vykouří „kok-pit“. Vteřinová panika je vystřídaná urputnou snahou vytočit okénko zpět v co možná nejkratším čase, daří se, uff…

Myslím, že je velmi dobré řídit se navigačním systémem – dovede vás velmi přesně na místo určení. Současně však myslím, že je velice špatné, dovede-li vás do míst jako je centrum Prahy – místa k parkování buď pro držitele parkovací karty (kterou nemáme) nebo vůbec. Dalias se jeví být stále nervóznější – nedivte se – neustálé narážky, hudba kterou dalias vyloženě „nemá rád“, hustý provoz a místo k parkování žádné. Vytoužený flek pro naši Natálku nacházíme v pěkné, klidné, boční uličce – asi 20 kilometrů od místa určení. Zamykáme vše možné i nemožné, bereme věci a vyrážíme směr metro na které jsme po mém dotazu velmi rychle nasměrování bandou školaček a posléze dvěma strážníky městské policie. Dilema nad trasami řeší efektivně Tom a vyhledává nejrychlejší možnou cestu přesunu na cílovou zastávku metra, stanici Anděl. Dilema s jízdenkami řeším pro změnu efektivně já – nijak. Celou aféru zachraňuje dalias objednáním jízdenek přes SMS, kterýžto úkon pokorně následujeme. Na místo natáčení – klub Hells Bells dorážíme k našemu údivu pouze s 15-ti minutovým zpožděním. Zde se shledáváme s Michalem Husákem (a realizačním týmem ve složení zvukař a kameraman) a zapředáváme uvolněnou a veselou konverzaci na téma Uholy Fake v doprovodu další cigarety. Sestupujeme do útrob klubu a po nějakých 40-ti minutách natáčení zpestřeného tu více, tu méně vtipnými komentáři jsme doslova a do písmene hotoví.

Cesta zpět k Natálce probíhá již v naprostém poklidu po totožné trase. Z toho všeho ruchu nám již pěkně vyhládlo a tak nedaleko našeho vozítka (zato velice daleko klubu Hells Bells) zapadáme do hospody, abychom se trochu posilnili. Jistí to: smažák, smažák, smažák, pivo, pivo, pivo, pivo, Birell – tedy 3 smažáky, 4 piva a jeden Birell. Krátkou cestu k autu zpestřuje již pouze ujištění se, že mám skutečně vynikajícího pamatováka – ulice (kdesi neznámo vprostřed Prahy), na které jsme parkovali skutečně začínala na písmenko „ž“. Z následující cesty k Brnu, již nejsem schopen podat podrobnější zprávu, neboť jsem usnul – vím jen, že jsme dvakrát zastavovali (na WC a občerstvení) a že se během naší služby nic zvláštního nestalo. V Brně už absolvujeme pouze krátké vzájemné loučení a ujištění se: „Stálo to za to.“.

Kverd